Velikonoční klepání, Radějov, Zelený čtvrtek 28. března 2013, VIDEOSEKVENCE, SVEJMA

Název

Velikonoční klepání, Radějov, Zelený čtvrtek 28. března 2013, VIDEOSEKVENCE, SVEJMA

Popis

Velikonoční klepání a vůbec celé Velikonoce 2013 v Radějově byly letos poznamenané sněhovou nadílkou, kterou snad pamatují jen ti nejstarší pamětníci. Radějov je jedna z mála obcí, která si tradici velikonočního klepání udržuje bez přerušení. Došlo však k některým změnám oproti minulosti, jednou z hlavních je postupné zařazení děvčat do klepání. Dříve tuto výsadu měli jen chlapci. V posledních letech se k chlapcům přidávalo více a více děvčat. Ze začátku jen pobíháním kolem klepajících, dnes už s různými klepadly tvoří podstatnou část skupin.
Minulý rok jsem zapsala vzpomínky některých starších občanů na Velikonoce v jejich dětství. Myslím si, že by bylo škoda se o tuto historii s vámi nepodělit.
Marie Svejkovská

Historie velikonočního klepání a Velikonoc v Radějově

Zdeněk Břeský (nar. 1945) zavzpomínal na velikonoční klepání velmi rád. „Začal jsem klepat v pěti letech. Stárci byli kluci, kteří chodili do 8. třídy a mládci kluci, kteří chodili do 7. třídy. Jejich výsadou bylo, že mohli používat tragače. Všichni ostatní měli klepáče nebo ruční klepadla. Táčky a klepadla si každý musel sehnat sám. Stárci a mládci se starali o to, aby ostatní udržovali pořádek a klepali. Před klepáním jsme museli vybudovat bunkry. Byly tři proudy (skupiny), jeden pro klepáče na hlavní silnici, druhý pro klepáče Dolní konec a Hoštáky, třetí Záhumní a Kopce. Každý si vybudoval bunkr, kde stárci a mládci od čtvrtka hlídali, aby jiná skupina jim bunkr nezničila. Zapálil se také oheň. Jak bydleli Světlíkovi, byl poslední barák (pak tam Petr Kašpar postavil další barák). Bunkr byl vydlabaný v břehu potoka Radějovky, takový tunel. Před ním se udělal oheň ze slámy. Bunkr z proutí měla druhá skupina a to pod Kameníkovým a Šmachovým. Skupina Kopce měla bunkr nad Světlíkovým. Klepat se začalo na Zelený čtvrtek, až zvony odletěly do Říma. V pátek ráno v 5 hodin, v poledne, v 15 hodin a večer v 18 hodin. Na Bílou sobotu se klepalo ráno v 5 hodin, v poledne a po poledni se vyklepávalo. Chodilo po trase jednotlivé skupiny.
A jak klepání probíhalo. Sešli jsme se u bunkru. Šlo se a klepalo až do Hoštáků. Po cestě bylo několik krátkých zastavení. Končili jsme u obrázku v Hoštákoch, tam jsme se pomodlili Otčenáš. Zpátky se šlo volně a neklepalo se. V bunkru jsme spávali, měli jsme tam deky.
Na Velký pátek, když se ráno doklepalo a pomodlilo u obrázku, tak se sešlo do potoka a všichni se do půl těla svlékli a umyli v potoku.
Vyklepávali jsme v sobotu odpoledne. Měli jsme koše a šlo se dům od domu a klepalo se. A málokdy se stalo, že by někdo neotevřel. Pak se šlo zpátky přes dědinu. U Světlíků pod návratím se vyklepaná výslužka rozdělovala. Stárci sečetli účast jednotlivých klepáčů. A podle toho podělili jednotlivé klepáče. Klepáči byli ještě rozdělení do různých kategorií podle stáří. Když jsem v pěti letech poprvé klepal, tak jsem jedno klepání vynechal a stárci Jenda Č. a Hary T. mi za celé klepání dali jedno vajíčko a 0,50 haléřů. V té době jsem si umínil, že až budu stárkovat, budu spravedlivý.“
Jan Hlupík (nar. 1927) uvádí. „Nejdříve jsem klepal ručním klepadlem, až sem byl starší, tak teprve sem měl táčky. V Radějově chodily klepat čtyři skupiny, jedna parta kolem dvaceti dětí. Než se začalo klepat, pokleklo se u kříža u kostela, pomodlil sa Otčenáš. Obyčajně skupinu vedl nejstarší (stárek). Na Bílú sobotu sa vyklepávalo. Darované vajíčka sa rozdělily a doma sa spotřebovaly.“
Marie Hrachovská (nar. 1934) vzpomíná na velikonoční období. „Na Zelený čtvrtek sa zavázaly zvony, ty od té doby nesměly zvonit. Děcka začaly chodit klepat. Zvony se rozvazovaly až na Bílú sobotu. Na Velký pátek sa moselo ráno omývat potoční vodú nebo přímo na potoku. V potoku sa umývali aj klepáči. Nesmělo sa hýbat se zemí. V tento den byl velký půst a proběhlo jednodenní nasycení. Na Bílou sobotu (Na vzkříšení) jsme dělávali nádivku (rohlíky, uzené maso, vajíčka, nať petrželí), která sa mohla jest (jíst) až po vzkříšení. Na Hod Boží velikonoční (Velikonoční neděle) sa do uzélka vzalo vajíčko a pečivo a nechalo sa při mši posvětit. Vajíčka sa barvily v sobotu a v nedělu sa vzaly posvětit do kostela. Barvilo sa v cibulovém listí a v cigorce. Velikonoční pondělí bylo ve znamení šlaháčů. Mládenci chodili skoro ráno, aby chytili ženské ještě v posteli. Měli u sebe korbáče (upletený celý z vrbového prútí) nebo rajštoky (jeden prut olúpaného vrbového prútka, dole upletené držadlo- rukojeť z dalšího vrbového prútí). Někteří chodili samostatně, jiní zase v partách. Děvčice oplacaly v úterý ráno.“
Marie Kotková (nar. 1931) si vzpomněla na průběh těchto událostí. „Na Zelený čtvrtek sa vařilo něco zeleného. Po večerní mši začalo klepání chlapců. Na Velký pátek byl velký půst. Byla jen zasmažená polévka a šlížky. Hned ráno sa chodilo umývat do potoka, bylo nás tam plno. Pak jsme šli na pobožnost Křížové cesty. Na Bílou sobotu klepáči vyklepávali, večer sa šlo do kostela. Na Velikonoční nedělu sa světily pokrmy – vajíčka, buchty a pak sa s tím podělila celá rodina. Pekly se také koláče, ovečky, mazance, kterým se na povrchu vyryl dřevem kříž. Barvily sa vajíčka v cibulových šupkách nebo silném čaji. Na Velikonoční pondělí chlapci chodili šlahat, chodili brzo ráno, pak byla mša. V úterý ráno děvčice chodily šlahat chlapců.“
Pavlína Martinková (nar. 1929) v rozhovoru uvedla. „V postní dobu před Velikonocemi jsme se každý den doma modlili všichni dohromady růženec. Když někdo přišel na návštěvu, tak se musel k modlícím taky přidat. Ve čtvrtek se dělala polévka kyselica, možná se dělala už na škaredú středu. Chodili také klepáči. Na Velký pátek jsme se chodili umývat do potoka. Chodila jsem tam se stařenků. Na Bílou sobotu se pekly koláče (syrné, makové, trnkové). Byly trošku menší než dlaň, kynuté bábovky, někdo barvil vajíčka, jiní až v nedělu, v cibulovém listí nebo barvami zakoupenými u Grošů nebo ve Spolku. Chlapci v nedělu pletli malé korbáče. Pacholci měli upletený velký korbáč na ramena. Každá děvčica jim při šlahání naň přivázala mašličky.“
Marie Vítková (nar. 1926) zavzpomínala na svoje dětství v období Velikonoc. „Na škaredú středu sa podsypávalo. Pacholci chodili po dědině s košem, v kterém měli plevy a dvě syrové vajíčka. Do koša házali děvčice, které odchytili vénku. Nechali ju v koši, žeprej sa vyléhnú kuřata. Chytali jen svobodné děvčice. Na Zelený čtvrtek a Velký pátek jsme moseli dodržovat půst. Ve čtvrtek sa pékla turkyňová buchta s trnkama. Na Velký pátek hned, jak sme sa obudili, mamička s tatíčkem aj s nama šli do potoka. Tam jsme si umývali nohy a s nama tam byla celá dědina. Říkalo sa takové říkání. Teče voděnka čistá, umyj nohy Pána Krista. Ale žádné zdržování, bylo tam zima. Na Velký pátek sme jedli onom jednú a to suchý chleba s vodú. Pak sa sedělo doma a modlilo sa. V kostele potom byla pobožnost Křížové cesty. O hledání pokladů na Velký pátek moja mamička vykládala, že kdo hledal poklad, musí opustit místo, než kohút 12 krát zakokrhá, jinak tam zostane celý rok.“

Období

Statistiky

  • prázdné album
  • 5 videí
  • 0 se líbí

Nastavení

Nahlásit album
Reklama

Pokračujte v prohlížení

Jestli se vám album líbí…

Přihlásit se na Rajče Prohlédnout znovu
Spustit prezentaci Zastavit
TIPZměny uložíte také pokračováním na další fotku či video a zrušíte je klávesou ESC.
Přidejte do popisu štítky (např. #svatba #cestování) a fotku či video tak objeví více lidí.
Velikonoční klepání, Radějov, Zelený čtvrtek 28. března 2013, VIDEOSEKVENCE, SVEJMA
Komentáře Přidat